Naši předkové nedrželi hladovky naschvál. Postili se z nedostatku nebo z náboženských důvodů. „Kdyby mohli, jedli by. Extrémní hladovění nemá smysl,“ říká v rozhovoru pro časopis Téma docent Pavel Kohout, přednosta Interní kliniky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Thomayerovy nemocnice v Praze.

Kdy jste se naposledy postil?
Půst má smysl jen v okamžiku, kdy je člověku z nějakého důvodu špatně, tedy pokud má například střevní infekci. Pak je dobré zastavit jakýkoliv příjem potravy. Úmyslně jsem tedy žádnou hladovku z léčebného ani zdravotního důvodu nedržel. Možná by bylo zajímavé vyzkoušet, co to s člověkem udělá po stránce psychické, ale nemyslím, že je to rozumný důvod.

Ani kvůli redukci váhy?
Ne. Když je organismus v půstu, začne se adaptovat na nižší energetický příjem, takže hubnutí nepůjde tak rychle. Jakékoliv léčebné hladovky naordinované za účelem hubnutí jsou strašně nefér. Klient sice za ten týden nebo deset dní zhubne, ale zhruba dvě kila z toho byla obsahem trávicího traktu. Navíc při kyselé reakci, která v těle při hladovění vždy nastává, dochází k větší diuréze (vylučování moči, pozn. red.). Jinými slovy, dotyčný se častějším močením více odvodní. Takto „shozená“ kila pak po skončení hladovky samozřejmě velice rychle nabere zpět.

Nemluvě o jojo efektu…
To, co je na jojo efektu nejnebezpečnější, je fakt, že když rychle redukujeme váhu, tak ztrácíme podkožní tuk i svalovinu. Pokud člověk po návratu ke své původní stravě znovu přibere, je to ve formě tuku, nikoliv svalů. Čili mění se složení těla v tom smyslu, že klesá svalová hmota a roste tuk. Jojo efekt hrozí u všech redukčních režimů, u hladovky o to víc. Protože čím méně člověk jí, tím větší podíl energie získává ze svalů.

Teprve po třech nebo čtyřech dnech přechází metabolismus hladovějícího těla do fáze, kdy začne šetřit i vlastní bílkoviny. Dostává se totiž do takzvané ketózy, což je kyselá reakce, kdy organismus začne z mastných kyselin a aminokyselin v játrech vyrábět tzv. ketolátky, kterými nahrazuje cukry. Ty se tvoří v játrech, když poklesnou zásoby glykogenu (tzv. živočišného škrobu, pozn. red.). Jsou tedy využívány jako zdroj energie (na tomto principu stojí populární ketodieta, založená na nízkém podílu sacharidů ve stravě, pozn. red.).

Nicméně při hladovce si tělo během prvních čtyř dnů hladovění „sáhne“ pro zásoby právě do aminokyselin, které jsou v bílkovinách našich svalů. Udává se, že u zdravého člověka je denní obrat okolo 0,6 až 0,8 gramů bílkovin na kilogram tělesné váhy. Zdá se, že to není mnoho. Ale při hmotnosti osmdesát kilogramů je to celých padesát gramů bílkovin z našich svalů. Tolik denně spotřebuje náš organismus do doby, než přejde do fáze šetření. Pak se podíl spotřebovaných bílkovin mírně snižuje, ale stále je velký. To je vysoká cena. Proto si myslím, že vyloučit veškerou stravu kvůli zhubnutí je velmi drahý špás.

V nedávno vydané knize Kompletní průvodce půstem se však píše, že paměť našeho těla půsty zná. Pamatuje si je prý z dávné historie, kdy jsme se běžně postili, nebo jsme nejedli, protože jídlo nebylo.
Ano, náš organismus je na hladovění přizpůsobený. A to tak, aby v případě hladovky nezemřel, abychom přežili. Právě tyto adaptační mechanismy jsou to, co nás dnes trestá. Protože kromě toho, že jsme schopni přežít bez jídla, jsme adaptovaní také na velkou pohybovou aktivitu. Když se vrátíme do paleolitu, tedy do doby, kterou dnes někteří výživoví poradci tak rádi propagují v podobě paleodiety, zjistíme, že tehdejší lovci a sběrači žili stejným způsobem, jaký dnes vidíme u divokých zvířat.

A to?
Celý den nedělali nic jiného, než že sháněli potravu. Chodili, nebo běhali, protože se snažili dohnat či uhnat nějaké zvíře. Cestou sebrali kdejakou jedlou bobuli, co našli. Za jeden den indiánským během urazili běžně dvacet až třicet kilometrů. Rozhodně souhlasím s tím, že je špatně, když dnes konzumujeme příliš energeticky bohatou potravu a k tomu máme málo pohybu. Ale opakem tohoto režimu zcela určitě není hladovění. Tím je odpovídající pohybová aktivita a omezení vysokokalorické stravy.

Znám i lidi, kteří podobně jako lovci a sběrači jedí jednou denně, ale mají k tomu dostatečnou fyzickou aktivitu. Obecně však tento model není možné použít k hubnutí, protože je pro nás energeticky nevýhodný. Po většinu dne totiž pojede organismus v úsporném módu. Důvod, proč se dnes doporučuje jíst víckrát denně, je ten, aby naše tělo nebylo nuceno energií šetřit. K tomu potřebuje určitou stálou hladinu cukru v krvi. Lítat z extrému do extrému tělu určitě nepomůže.

Zdroj: celý rozhovor je k dispozici na stránce Ona DNES, přímo zde.